Červen 2015

Kliknutím vložíte nadpis-kapitola 2

18. června 2015 v 8:38 | Crazy |  Kliknutím vložíte nadpis
Yay! Tady Crazy! A zese bez Nefie! Ya-. Chci říct né! Fajn to stačí. Takže, abych trochu ospravedlnila své chování, neboť jsem slíbila, že další kapitola bude už před Anglií. Jsem idiot. Prostý idiot. Já tu kapitolu napsala, jenže já idiot, ji neuložila! A pak jsem byla naštvaná *poker face*, tak jsem se na to vysr-... vykašlala. Každopádně jsem to chtěla napsat hned po Anglii. Jenže jak jsem dojela udělalo se mi šoufl. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava a nikdy by mne nenapadlo, že člověk může zvracet i když nic nejedl. Tak mě máma nechala doma-asi jediná dobrá věc co z toho vzešla. Nicméně dnes jsem už měla jít do školy, jenže se mi včera ráno udělalo ještě hůř a myslela jsem, že se ani nedostanu ze záchodu, takže tenhle týden je v prd-... v zadnici. No a potom se mi udělalo líp (asi kolem osmé hodiny večerní) a tak jsem se rozhodla, že tu kapitolu znovu napíšu. Psala jsem to od devíti do půl dvanáctý večer a ještě teď s tím nejsem moc spokojena, ale líp už to asi nedam a taky musíte brát ohled na to, že jsem nemocná *psí očka*.
No, to by bylo. A teď k tomu minulému článku, tomu, ve kterém Nefinka říká, že Ashley je hezčí než Andy *satanův ksicht*. Ty Nefinko, ty máš takové štěstí, že je mi šoufl a nemůžu do školy, protože moje reakce byla nějaká takováhle: NE NE NE NE NE NE NE ZABÍT NE NE NE NE NE NE ZÁBÍT!!!!!! *NASRANĚ BĚHÁ PO POKOJI A MLÁTÍ NÁHODNÝMA VĚCMA*. Pak jsem se trochu uklidnila a rozhodla se zapřemýšlet, protože máma vždycky říká: "Každý by měl mít možnost mít svůj vlastní názor." A tak tě nezabiju (možná). Pak mi to došlo... Proč se hádat jestli je hezčí Ashley nebo Andy, když je můžem mít oba (nejlépe na sobě...bez oblečení *ďábelsky úchylný úsměv*). Asi bych už měla přestat, protože tohle moje blábolení nikoho nezajímá. Jo a taky jsem se rozhodla, že ke každé kapitole budu psát nějakou písničku. Není to ani tak, že si to musíte pustit spíš, že můžete. A taky to není tak, že bych byla jako: OMFG, při téhle písničce jsem to psala! Ne já ani nemůžu psát a mít něco puštěnýho, mne to znervózňuje. Je to spíš takhle: Tahle písnička je strašně hezu, určitě se ti bude líbit *nevinný pohled*. Takže pro tuhle kapitolu to je: Black Veil Brides - We Don't Belong
Tady je kapitola:



Má nálada se jemně zvednula, aby zase mohla spadnout dolů do pekla, když se otevřeli dveře a dovnitř se slovy: "Sorry, ujel mi autobus.", vztoupila nejhorší mrcha z naší školy. Miro Shakril. Tohle bude ještě dlouhej den.
Nevím, proč zrovna můj život musí být takhle dosranej? Člověk si chce užít jeden jedinej den bez toho, aby byl neustále buzerovanej od nechutný mrchy, ale to je samozřejmě nepřípustné! Né, místo toho ji musím mít zase za prdelí a pokud se ptáte: "Proč je to mrcha?", tak vám říkám, lidičky, odpověď je jednoduchá. To jak musí být vždy středem pozornosti a je jí úplně u prdele, jak toho dosáhnout je jedna věc, to, že otravuje úplně všechny okolo, je mi taky u prdele, ale to, že otravuje i mně, jó, tak za to bych jí nejradši napíchala do hlavy všechny svoje propisky. Ta představa mi přijde i docela vtipná. Vypadala by jako takový ten vánoční ježek z jabka. Hehe. Jó, to by byla kurva zábava. A tady je další věc, která mě štve, ani jednu ze svých epicky podivných představ nemůžu uskutečnit!
Prozatím jsem se vysrala na nasrané zírání na zasranou mrchu. Zatím asi nejsprostější věta… Asi bych se měla trochu krotit. No a začala jsem zírat na Krávu. Už jsem říkala, že nesnáším matiku? Jo, beru to zpátky. Já zatraceně nenávidím matiku tak moc, že kdybych nevěděla, že za to Kráva nemůže, na místě bych jí vytrhla oči z důlků, ale pozor, holejma rukama. Vykašlala jsem se na snahu něco pochopit, protože za těch sedm let co chodím do školy, jsem přišla na to, že když v matice něco chápete, máte to špatně a přesměrovala jsem svoji pozornost k oknu. Kráva si dál vesele mlela, zatímco já jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo znásilnit Black Veil Brides, kdyby ještě byli naživu. Nezabíjejte mne, ale kdo by je znásilnit nechtěl, no ne? Někdy mě štve, že lidé umírají bez toho, abych je zabila…
"A tuhle otázku nám zodpoví Ryan. Ryan… Ryan!", z mého tranzu mě vytrhla nasraně vypadající Kráva. Když mi konečně došlo, že po mně chce, abych jí odpověděla na otázku, kterou jsem neslyšela a ani slyšet nechtěla, prostě jsem odpověděla: " Za prvé nemám nejmenší tušení, na co jste se ptala, protože jsem vás evidentně neposlouchala, ale kdo by taky chtěl poslouchat něco, co vychází z vaší šeredné držky, no ne? A za druhé, jsem si na sto procent jistá, že otázku, kterou jste mi právě položila, uvidím pouze na písemce, nebo, nedej Bože, uslyším od nějakýho jinýho magora, pardon, pedagoga, a jinak už ji v praktickém životu nebudu nikdy potřebovat, příjde mi naprosto zbytečné na onu otázku odpovídat.", po tomhle monologu nastalo hrobové ticho. Kráva na mě jen tupě zírala. V tom celá třída začala hlasitě tleskat, jásat a pískat. To Krávu zřejmě probudilo z jejího stavu nevěřícího úžasu, protože zařvala: "Ticho! Ryan okamžitě do ředitelny!", a nasupeně ukázala na dveře. Třída stichla, jen mrcha Miro se trochu pochechtávala. Já jsem se prostě elegantně postavila, nasadila sluneční brýle (i když byla zima) a řekla co možná nejhlubším hlasem: "Nuže dobrá". Na to se třída složila smíchy. Kráva zase zírala a já prostě epicky odkráčela ke dveřím. Tam jsem se otočila a dramaticky pronesla slova: "Vztříc svému osudu!", načež se třída ještě jednou složila smíchy. Já se jen zašklebila na Miro a Krávu a hrdě vyšla ze dveří.
V druhém patře, sídlišti ředitelky, jsem se však nezastavila. Vážně jste si mysleli, že tam půjdu? Ona ta ředitelská důtka prakticky na začátku školního roku není jen ze srandy. Jediný důvod, proč jsem prošla až do sedmičky jen s dvojkama z chování je ten, že jsem trochu génius a mám ze všeho jedničky. Jo, i z matiky, jenom mě prostě baví srát učitele, ok? A důvod proč jsem říkala, že matiku nechápu, je ten, že já ji opravdu nechápu. Jen si ji pamatuji. Pamatuji si všechny možnosti vzorečků, abych je nemusela odvozovat, protože v tom jsem levá. Z toho jste už doufám pochopili, že mám sakra dobrou paměť. Nedokážu nic zapomenout a to je někdy výhoda a někdy prokletí. A proto mě strašně sere, že jediná věc, kterou si nepamatuju, jsou moji rodiče. Tehdy se muselo něco stát, něco, co oklamalo i moji skoro dokonalou paměť a já zjistím co. Ale až potom. Teďky se mi vážně nechce. Vždyť, co kdyby byli moji rodiče stále naživu? To by tu byla možnost, že se mne ujmou a já nebudu mít tu super věc, kterou lidi nazývaj svoboda. I když silně pochybuji, že sou živí. "Nebo se jen bojíš. Bojíš se, zjistit co se doopravdy stalo.", ááá, zmlkni stupidní mozku! Sorry, to se někdy stává, hehe.
Když jsem se konečně dostala do přízemí a vylezla z toho hrůzostrašnýho ústavu, rozhodla jsem se zalízt k Alexovi, který není ve škole, protože je střelenej, né jako psychicky, ale fyzicky, jako pistolí, i když možná i trošku psychicky. Na mě se nekoukejte, moje vina to není, já mu říkala ať mi na tu nutelu nesahá, ale on mě neposlech. A jak to, že jeho rodiče nezavolali poldy? On jim to neřek. Já mu to vydezinfikovala, zašila a obvázala. On z toho dostal horečku a tak ho jeho máma nechala doma. Ten bude tak šťastnej, až mě uvidí. Sem přidejte trochu sarkasmu.
Po asi deseti-minutové cestě jsem se zastavila u jeho domu. Chvíli jsem přemýšlela. Zazvonit asi nebude ten nejlepší nápad, protože nevím, jestli jsou jeho rodiče v práci, a nebo ne a jestli ne, no, bylo by to trochu divné, protože je teprve ani ne polovina druhé vyučovací hodiny, což je, jen tak mimochodem, příraz. Taky ho moc nemusím, ale já nemusím většinu předmětů. Nakonec jsem se rozhodla vlízt tam oknem. Alexův pokoj je v druhém patře, ale okno má směrem k zahrádce, takže mě nikdo neuvidí lézt.
Rozhlédla jsem se, jestli se nikdo nekouká a rychle jsem přeskočila branku, vedoucí na zahradu. Přešla jsem až dozadu, za barák. Odtud jsem se rozhodla zhodnotit své možnosti. Omítka je hladká, bez úchytných bodů. Okapní trubka nevypadá dost pevně. A pak jsem to uviděla-světlo na konci tunelu! Ha, né, jen skvělou cestu k onomu oknu.
Vylezla jsem opatrně na popelnici, přistavěnou ke stěně. Nechci se přece zaprasit hned na začátku dne. Odtud jsem měla pěkný dosah na okno do přízemí. Hej není to moje vina, že jsem trochu špunt! Lehce jsem nakoukla dovnitř. Vypadá to, že nikdo není doma. O to lehčí pro mne. Vylezla jsem na vrchol přízemního okna, odkud jsem se odrazila a těsně se jednou rukou zachytila mého cíle. Přitáhla jsem tak, že jsem stála na rámu onoho dokonalého vynálezu, díky kterému je šplhání po domech mnohem snažší. Opatrně jsem si začala otevírat, ale když už jsem si myslela, že jsem to dala bez odhalení, popadla mě něčí ruka a vtáhla mě dovnitř. Na to jsem však nebyla připravena a tak jsem se z blízka seznámila s podlahou.
"Co tady sakra děláš?!", a tam nade mnou stál, rozzuřený Alex. Páni z tohohle úhlu vypadá trochu jako David Tennant. No co, i v roce 2035 známe slavný seriál Doctor Who. A ano ještě v roce 2035 není u konce a ano můj nejoblíbenější je přes všechny ty regenerace desítka.
"Hej Alex, jak se m-", nestihla jsem to doříct, protože můj ksicht měl zase blízké seznámení, tentokrát s Alexovou nohou.
"Jau! Idiote! To bolelo!", zařvala jsem.
"Jo tak tebe to bolelo? A co se měl říkat já, když jsem měl zasranou kulku, ze zasraný pistole ve svý ruce?!", vážně nevím, jak někdo může být tak nasranej kvůli jedný kulce?
"Já tě varovala, abys na tu nutelu nešahal!"
"Ne nevarovala!"
"Jo varovala!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
"Ježiši Kristusi, no tak sorry za to, že jsem po tobě střílela!", a za to, že jsem se trefila jen jednou.
"Tak zaprvý to skloňuješ blbě, je to Kriste a ne Kristusi a za druhý sorry?! Jen sorry, za to, že jsi na mě, tvýho spojence vzala pistoli a střelila, jen kvůli nějaký nutele, před kterou si mne mimochodem nevarovala, tak za tohle jediné co mi řekneš je sorry?!"
"To není jen tak nějaká nutelá!!!!!!", hystericky jsem zařvala.
"Pane bože, to je jediné co si z mého proslovu vstřebala?", to už si Alex jen povzdechnul.
"Jo, nemůžeš přece urážet nutelu! A opravdu promiň, já jen, když jde o mě a moji nutelu, já se prostě stávam agresivní, no.", vypískla jsem.
Alex jen nevěřícně zakroutil hlavou. Pak jako by mu něco došlo:
"Co tu vlastně děláš Ry?"
"No, Kráva, však víš matikářka, mě poslala do ředitelny a mně se tam nechtělo.", jednoduše jsem odpověděla.
"Oh můj bože Ry."
"Co?"
"Ty si neuvěřitelná."
Na tohle jsem se jen zachechtala. Nakonec bylo dobré, že jsem sem šla, alespoň jsem se udobřila s Alexem a nebudu si muset oběti hledat sama. Alex není sadista jako já. Pracuje se mnou jen, aby z mého zabíjení bylo něco užitečného. Víte, jak jsem říkala, že je mi jedno koho zabiju? Mě to jedno je, ale Alexovi ne a tak vždycky kontroluje, jestli se má oběť něčím prohřešila nebo ne. S ním jsem samozvaný ochránce. Bez něj jsem jen vrah.
"Hej Alexi?", zeptala jsem se ze svého místa na podlaze, zatímco on už byl v židli u svého zapnutého počítače.
"Hm?", zněla jeho odpověď. Vážně Alex, měl by si se naučit odpovídat alespoň celým slovem.
"Kdo je můj dnešní cíl?", chtěla jsem to vědět už teď, abych sem pak nemusela zase lízt, protože volání a esemesky jsou moc mainstream. Né, akorát mě nebaví furt hledat mobil.
"Liam Reed, muž, 30 let, mlátí jeho manželku. Za zabití máme 300 000 doláčů."
"Ok, tak já už bych měla jít, nechci přece zmeškat všechny ty extrémě zajímavé věci co se učí v pek-, umm, škole."
"Heh, tak čau. Jo a jdi oknem, máma mě zamkla, prej aby mě někdo neukrad."
"Kdo bych chtěl krást tebe?"
"To bolelo.", řekl Alex a dramaticky si přiložil ruku na srdce.
Jen jsem se usmála a vyskočila z okna. Odrazila jsem se od popelnice a s kotoulem přistála na zemi. Zase jsem přeskočila branku a odkráčela, jako by se vůbec nic nedělo.
Do školy jsem přišla o velké přetávce. Hned v přízemí jsem si v bufetu koupila pizzu a vyběhla do pátého patra, kde jsem si, naštěstí z prázdné třídy, vyzvedla Adolfa a vydala jsem se do dalších hodin, tentokrát v třetím patře. Alespoň, že je to dvouhodinovka výtvarky, čili nemusím nic moc dělat. Vešla jsem do třídy a normálně jsem se odebrala ke své lavici. Položila jsem Adolfa vedle mne a v klidu se pustila do svojí pizzi. V klidu, dokud se ke mne nezačala nebezpečně přibližovat Miro. Ježiš, co ta mrcha zase chce?

Are you my Ashley?

13. června 2015 v 23:19 | Nefie |  Deníček
BAF!

Po nějaké době mám chuť něco napsat bez donucení! Jediné co mě bavilo psát bylo kliknutím vložíte nadpis, což jsem jenom házela tipy a psala to Crazy!

A) Nevíte jaká je prča honit se po bazénu na koupáku, dělat že jste prázdné dítě, ale místo Are you my mummy? (páč je to moc mainstream) říkat: Are you my Ashley?


B) Wentilátor story (chapter 2) má 3 věty, úvod a jeden obrázek (zatím)

C) Byli jsme klamáni! Písmenka patří do matiky a + a - patří k číslům za nimi.

D) Pracuji na novém designu a myslím že budu spokojená já i Illča (s obsahem, nwm jak to daopadne)

E) Ashley je hezčí než Andy...ale na CCho nemá... :p

to by bylo vše (já vím nikdy jsem nenapsala ni dlouhého. :D


Ale i tak BAF!

Kliknutím vložíte nadpis-kapitola 1

1. června 2015 v 19:30 | Nefie a Crazy |  Kliknutím vložíte nadpis
Yahoo! Sorry, já vím,že jsem slíbila, že tenhle díl hodím už včera, ale nějak jsem to nestihla.Vážně sorry. :( Každopádně jsem tuuuu a tady to jééééé.
Takže Nefie sem měla taky něco napsat, ale vypadá to, že to nestihne, každopádně bych ji tu chtěla zmítit taky, ať nevznikne milná představa, že tenhle příběh píšu sama. No já ho prakticky píšu, ale bez Nefie bych neměla ty nápady a ona je pro mne prakticky jedna velká inspirace, takže doufám, že ji nevadí, že to dávam už teď.
PS. Nefie, abych ti to vynahradila, začínám psát speciálně pro tebe BVB fanfiction, you know what I mean :)



Taky nesnášíte, když ležíte ve své vyhřáté postýlce, sníte o bezmocných výkřicích své poslední a oběti a z ničeho nic vám do toho začne pípat známá melodie vašeho budíku a vy máte chuť zabít všechny v tomhle stupidním světě a ze všeho nejvíc toho píčuse, který vymyslel budík? A celkově ty píčuse, kteří vymysleli školu? Oh, já bych si to tak užila, rozmlátit jim ten zasraný budík o ty jejich zasrané lebky a potom… No nic asi bych se zrovna teď měla starat o to, abych nepřišla pozdě do onoho mučícího ústavu, kterému se říká škola. A teď si určitě říkáte: "Ale Ryan, proč do tý školy vůbec chodíš, dyť seš epickej, nájemnej vrah!", jednoduše: Kamufláž. Možná sem epická, ale kdybych měla každej den za prdelí poldy, nemohla bych si to zabíjení tak užívat a navíc mě baví ty mikro - mozky srát. Chápete, po městě vám běhá nebezpečnej, sadistickej psychopat a vy na něj nemáte ani ň? To docela nasere.
No každopádně jsem se vyhrabala z mé pohodlné postele a nějak jsem se dostala do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a začala se pokoušet udělat něco adekvátního s mejma epickýma vlasama. No, nakonec jsem se na to vysrala, když už se mi v mém účesu po patnácté zasek hřeben, jak Exculibur do kamene a šla jsem si obléct své epické oblečení, protože všechno v mém životě musí být epické a opovažte se zeptat proč! Po úmorně dlouhých 5-ti sekundách jsem se rozhodla pro černé roztrhané džíny a černé tričko s velkým nápisem: GO FUCK YOURSELF, aby lidi věděli, co mají udělat a já jim to nemusela říkat. I když co si nalhávat, já jim to ještě párkrát zopakuju, aby to pochopili.
Rozhodla jsem se vynechat snídani, protože jsem boss…A zapomněla jsem nakoupit. No co, prachy mám tak si můžu něco koupit ve školním bufetu-asi jediné dobré věci v naší škole. Vzala jsem si batoh, ve kterým stejně nic nenosím, protože učebnice si nechávám ve skříňce, ale kdo taky potřebuje učebnice, když umí všechno učivo nazpaměť? A to se ani neučím, vážně! Mám jen sakra dobrou paměť! No takže jsem si vzala můj prázdný batoh, klíčky, mobil a peněženku a vyrazila jsem.
Když si vzpomenu na všechny ty prastarý filmy z roku 2020 a míň, kde v roce 2030 už jsou létající auta a další kraviny, musím se pousmát. Lidi furt doufaj, že jejich životy se postupem času změní, stanou lepšími. To ale není pravda, kdyby ti chudáci věděli, že i v roku 2035 budou muset 10 minut čekat na autobus, který mimochodem furt jezdí bezpečně po zemi, asi by si rozmysleli ty vědecký hovadiny, co do těch filmů plácali. Né vážně, tohle už mě nebaví, v 7 hodin ráno je zima a stát nehnutě na jednom místě je neskutečně otupující. Člověk by si myslel, že když už teda maj ty autobusy stanovený časy příjezdu tak se podle nich budou aspoň řídit, ale né, oni si přece můžou přijet s 5-ti minutovým zpožděním a nechat vás umrznout, ale když jdete pozdě a nutně potřebujete, aby ten stupidní autobus měl zpoždění to né, to si ještě přijede o 3 minuty dříve a neříkejte, že se vám to už aspoň jednou nestalo. Proto se mi nesmírně ulevilo, když jsem zahlédla známá světla starého, špinavého, nepohodlného a teplého autobusu. Opravdu jediná věc, která je na autobusech dobrá je to, že je v nich teplo a to taky platí jen, když je venku zima. Konečně jsem se nalodila, můžu říkat nalodila, když tím myslím nastoupila do autobusu? Nasrat, já budu říkat, co chci. Takže, když jsem se nalodila a v klidu si zasedla poslední volné sedadla, ano říkám sedadla, protože můj batoh si chtěl taky sednout, duh, nějaká babka ke mně nakráčela a prostě na mě čuměla. Asi chtěla, abych ji pustila, ale nic neřekla a já bych ji stejně nepustila, i kdyby něco řekla. Myslete si o mně, co chcete, ale nebudu si do mého osobního prostoru pouštět nějakou babku, co ani neznám. Opravdu, to si fakt radši vystačím s mým batohem. Možná bych ho mohla pojmenovat. Hmmm. Adolf. Ano, tak dokonalé jméno, bude to Adolf. Tímto jsem oficiálně pokřtila můj batoh, který je mimochodem starší než já-má na sobě znak jedné hodně staré skupiny, Black Veil Brides se jmenovali. Sice jsou už všichni mrtvý, ale hudbu teda dělat uměli, to se musí nechat a ten zpěvák, někdy je mi vážně líto, že už nežije, protože kdyby jo možná bych ho navštívila…
Z mých, um, myšlenek mě vyrušilo prudké zastavení autobusu. Podívala jsem se z okna, a když jsem uviděla, že jsme na místě, vystoupila jsem. Babka, kterou jsem předtím nenechala sednout po mně střelila nenávistný pohled a ihned zasedla místo, které jsem právě uvolnila, to mě ale nijak nerozrušilo a prostě jsem se vydala na cestu do školy. Byla to 15-ti minutová štreka a tak jsem z batohu vytáhla jedinou věc, kterou v něm nosím, sluchátka. Jo v roce 2035 furt posloucháme hudbu ve sluchátkách, smiřte se s tím. Zapojila jsem je do svýho mobilu a pustila náhodné přehrávání.
Tak jsem se dostala do školy trochu rychleji, než mi bylo milé, co si nalhávat, dostat se do školy samo o sobě mi nebylo milé. Co ale můžu dělat? Vytáhla jsem s peněženky vstupní kartu a vešla jsem dovnitř, vstříc svému osudu. No tak né, to znělo příliš dramaticky, i když co v mém životě není dramatické? Přešla jsem ke skříňkám, většinou je máme po dvojicích, ale já s nikým bejt nechtěla a měla jsem to štěstí, že jsem schytala skříňku jen pro sebe. Hodila jsem dovnitř svou bundu a naházela si učebnice a sešity pro dnešní vyučování do Adolfa. Na přezouvání jsem se vysrala, protože se mi nechtělo se shýbat, abych si svý epický boty rozvázala a vydala jsem se do naší třídy. Do školy obvykle přicházím mezi prvníma, ne že by se mi nějak lépe vstávalo, ale nemám ráda, když je moc lidí zaráz vecpáno u skříněk, je to stísňující. Takže když jsem se konečně dostala do naší třídy v 5.patře - vážně nemůžou sem prostě dát zasranej výtah, ani mě nepřekvapilo, že tam nikdo nebyl. Sedla jsem si na své místo úplně vzadu u okna a nachyslala si matiku. Nesnáším matiku. Seděla jsem tam asi pět minut a v tom se otevřely dveře a v nich nestál nikdo jiný než Vivi. Vivi je moje jediná kamarádka, ale ani ona neví, že jsem onen nájemný vrah. Možná, že jí to řeknu…Někdy. Z mých myšlenek mě vyrušila Vivi, sedající si do lavice přede mne. Naštěstí ví, jak nemám ráda, když mi někdo narušuje můj osobní prostor a respektuje to.
"Hej holka, jakej byl víkend?", zmínila jsem se, že je dneska pondělí? Asi ne.
"Nic novýho a co ty?", Vivi se ihned rozpovídala o tom, jak musela hlídat jejího mladšího bratra Olivera a jak nechtěně shodila květináč a musela ze svýho kapesnýho kupovat nový. Někdy je vážně zajímávé, jak se někdo tak tichý, umí ve společnosti svých přátel tak otevřít. Asi bych to měla brát za privilegium, že právě já jsem ten, komu se otevírá, i když jen před začátkem vyučování.
"Hej Ry, posloucháš mě?, ach jo, tohle se mi poslední dobou stává často.
"Jo, sorry, trochu jsem se zamyslela."
"Oh, to je v poho. Píšeme dneska něco?"
"Ne, teda myslím, že ne."
"Tak tos mi teda pomohla, fakt Ry."
"Hej sem snad tvůj deníček nebo co?", na tohle se Vivi jen zasmála.
Za chvíli se třída začala plnit ostatními lidskými bytostmi. Je divné, že kromě Vivi neznám nikoho ze svých spolužáků? Já nevím, prostě mi to přidá zbytečné. Už asi po milionté jsem byla vytržena ze svých myšlenek, ale tentokrát to bylo zvonkem. Asi tři minuty po zvonění se do třídy vřítila udýchaná profesorka. Je divné, že ani její jméno si nepamatuji? Ale co, jména nejsou důležitá a v tomhle případě jí jednoduše můžu říkat Kráva. Jo, to je dostačující. Když Kráva konečně našla svoje plíce, vytáhla třídnici a začala se vyptávat, kdo chybí. Rozhlídla jsem se po třídě. Moji pozornost upoutalo konkrétně jedno prázdné místo úplně ve předu, před katedrou. Má nálada se jemně zvednula, aby zase mohla spadnout dolů do pekla, když se otevřeli dveře a dovnitř se slovy: "Sorry, ujel mi autobus.", vztoupila nejhorší mrcha z naší školy. Miro Shakril. Tohle bude ještě dlouhej den.