Kliknutím vložíte nadpis-kapitola 1

1. června 2015 v 19:30 | Nefie a Crazy |  Kliknutím vložíte nadpis
Yahoo! Sorry, já vím,že jsem slíbila, že tenhle díl hodím už včera, ale nějak jsem to nestihla.Vážně sorry. :( Každopádně jsem tuuuu a tady to jééééé.
Takže Nefie sem měla taky něco napsat, ale vypadá to, že to nestihne, každopádně bych ji tu chtěla zmítit taky, ať nevznikne milná představa, že tenhle příběh píšu sama. No já ho prakticky píšu, ale bez Nefie bych neměla ty nápady a ona je pro mne prakticky jedna velká inspirace, takže doufám, že ji nevadí, že to dávam už teď.
PS. Nefie, abych ti to vynahradila, začínám psát speciálně pro tebe BVB fanfiction, you know what I mean :)



Taky nesnášíte, když ležíte ve své vyhřáté postýlce, sníte o bezmocných výkřicích své poslední a oběti a z ničeho nic vám do toho začne pípat známá melodie vašeho budíku a vy máte chuť zabít všechny v tomhle stupidním světě a ze všeho nejvíc toho píčuse, který vymyslel budík? A celkově ty píčuse, kteří vymysleli školu? Oh, já bych si to tak užila, rozmlátit jim ten zasraný budík o ty jejich zasrané lebky a potom… No nic asi bych se zrovna teď měla starat o to, abych nepřišla pozdě do onoho mučícího ústavu, kterému se říká škola. A teď si určitě říkáte: "Ale Ryan, proč do tý školy vůbec chodíš, dyť seš epickej, nájemnej vrah!", jednoduše: Kamufláž. Možná sem epická, ale kdybych měla každej den za prdelí poldy, nemohla bych si to zabíjení tak užívat a navíc mě baví ty mikro - mozky srát. Chápete, po městě vám běhá nebezpečnej, sadistickej psychopat a vy na něj nemáte ani ň? To docela nasere.
No každopádně jsem se vyhrabala z mé pohodlné postele a nějak jsem se dostala do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a začala se pokoušet udělat něco adekvátního s mejma epickýma vlasama. No, nakonec jsem se na to vysrala, když už se mi v mém účesu po patnácté zasek hřeben, jak Exculibur do kamene a šla jsem si obléct své epické oblečení, protože všechno v mém životě musí být epické a opovažte se zeptat proč! Po úmorně dlouhých 5-ti sekundách jsem se rozhodla pro černé roztrhané džíny a černé tričko s velkým nápisem: GO FUCK YOURSELF, aby lidi věděli, co mají udělat a já jim to nemusela říkat. I když co si nalhávat, já jim to ještě párkrát zopakuju, aby to pochopili.
Rozhodla jsem se vynechat snídani, protože jsem boss…A zapomněla jsem nakoupit. No co, prachy mám tak si můžu něco koupit ve školním bufetu-asi jediné dobré věci v naší škole. Vzala jsem si batoh, ve kterým stejně nic nenosím, protože učebnice si nechávám ve skříňce, ale kdo taky potřebuje učebnice, když umí všechno učivo nazpaměť? A to se ani neučím, vážně! Mám jen sakra dobrou paměť! No takže jsem si vzala můj prázdný batoh, klíčky, mobil a peněženku a vyrazila jsem.
Když si vzpomenu na všechny ty prastarý filmy z roku 2020 a míň, kde v roce 2030 už jsou létající auta a další kraviny, musím se pousmát. Lidi furt doufaj, že jejich životy se postupem času změní, stanou lepšími. To ale není pravda, kdyby ti chudáci věděli, že i v roku 2035 budou muset 10 minut čekat na autobus, který mimochodem furt jezdí bezpečně po zemi, asi by si rozmysleli ty vědecký hovadiny, co do těch filmů plácali. Né vážně, tohle už mě nebaví, v 7 hodin ráno je zima a stát nehnutě na jednom místě je neskutečně otupující. Člověk by si myslel, že když už teda maj ty autobusy stanovený časy příjezdu tak se podle nich budou aspoň řídit, ale né, oni si přece můžou přijet s 5-ti minutovým zpožděním a nechat vás umrznout, ale když jdete pozdě a nutně potřebujete, aby ten stupidní autobus měl zpoždění to né, to si ještě přijede o 3 minuty dříve a neříkejte, že se vám to už aspoň jednou nestalo. Proto se mi nesmírně ulevilo, když jsem zahlédla známá světla starého, špinavého, nepohodlného a teplého autobusu. Opravdu jediná věc, která je na autobusech dobrá je to, že je v nich teplo a to taky platí jen, když je venku zima. Konečně jsem se nalodila, můžu říkat nalodila, když tím myslím nastoupila do autobusu? Nasrat, já budu říkat, co chci. Takže, když jsem se nalodila a v klidu si zasedla poslední volné sedadla, ano říkám sedadla, protože můj batoh si chtěl taky sednout, duh, nějaká babka ke mně nakráčela a prostě na mě čuměla. Asi chtěla, abych ji pustila, ale nic neřekla a já bych ji stejně nepustila, i kdyby něco řekla. Myslete si o mně, co chcete, ale nebudu si do mého osobního prostoru pouštět nějakou babku, co ani neznám. Opravdu, to si fakt radši vystačím s mým batohem. Možná bych ho mohla pojmenovat. Hmmm. Adolf. Ano, tak dokonalé jméno, bude to Adolf. Tímto jsem oficiálně pokřtila můj batoh, který je mimochodem starší než já-má na sobě znak jedné hodně staré skupiny, Black Veil Brides se jmenovali. Sice jsou už všichni mrtvý, ale hudbu teda dělat uměli, to se musí nechat a ten zpěvák, někdy je mi vážně líto, že už nežije, protože kdyby jo možná bych ho navštívila…
Z mých, um, myšlenek mě vyrušilo prudké zastavení autobusu. Podívala jsem se z okna, a když jsem uviděla, že jsme na místě, vystoupila jsem. Babka, kterou jsem předtím nenechala sednout po mně střelila nenávistný pohled a ihned zasedla místo, které jsem právě uvolnila, to mě ale nijak nerozrušilo a prostě jsem se vydala na cestu do školy. Byla to 15-ti minutová štreka a tak jsem z batohu vytáhla jedinou věc, kterou v něm nosím, sluchátka. Jo v roce 2035 furt posloucháme hudbu ve sluchátkách, smiřte se s tím. Zapojila jsem je do svýho mobilu a pustila náhodné přehrávání.
Tak jsem se dostala do školy trochu rychleji, než mi bylo milé, co si nalhávat, dostat se do školy samo o sobě mi nebylo milé. Co ale můžu dělat? Vytáhla jsem s peněženky vstupní kartu a vešla jsem dovnitř, vstříc svému osudu. No tak né, to znělo příliš dramaticky, i když co v mém životě není dramatické? Přešla jsem ke skříňkám, většinou je máme po dvojicích, ale já s nikým bejt nechtěla a měla jsem to štěstí, že jsem schytala skříňku jen pro sebe. Hodila jsem dovnitř svou bundu a naházela si učebnice a sešity pro dnešní vyučování do Adolfa. Na přezouvání jsem se vysrala, protože se mi nechtělo se shýbat, abych si svý epický boty rozvázala a vydala jsem se do naší třídy. Do školy obvykle přicházím mezi prvníma, ne že by se mi nějak lépe vstávalo, ale nemám ráda, když je moc lidí zaráz vecpáno u skříněk, je to stísňující. Takže když jsem se konečně dostala do naší třídy v 5.patře - vážně nemůžou sem prostě dát zasranej výtah, ani mě nepřekvapilo, že tam nikdo nebyl. Sedla jsem si na své místo úplně vzadu u okna a nachyslala si matiku. Nesnáším matiku. Seděla jsem tam asi pět minut a v tom se otevřely dveře a v nich nestál nikdo jiný než Vivi. Vivi je moje jediná kamarádka, ale ani ona neví, že jsem onen nájemný vrah. Možná, že jí to řeknu…Někdy. Z mých myšlenek mě vyrušila Vivi, sedající si do lavice přede mne. Naštěstí ví, jak nemám ráda, když mi někdo narušuje můj osobní prostor a respektuje to.
"Hej holka, jakej byl víkend?", zmínila jsem se, že je dneska pondělí? Asi ne.
"Nic novýho a co ty?", Vivi se ihned rozpovídala o tom, jak musela hlídat jejího mladšího bratra Olivera a jak nechtěně shodila květináč a musela ze svýho kapesnýho kupovat nový. Někdy je vážně zajímávé, jak se někdo tak tichý, umí ve společnosti svých přátel tak otevřít. Asi bych to měla brát za privilegium, že právě já jsem ten, komu se otevírá, i když jen před začátkem vyučování.
"Hej Ry, posloucháš mě?, ach jo, tohle se mi poslední dobou stává často.
"Jo, sorry, trochu jsem se zamyslela."
"Oh, to je v poho. Píšeme dneska něco?"
"Ne, teda myslím, že ne."
"Tak tos mi teda pomohla, fakt Ry."
"Hej sem snad tvůj deníček nebo co?", na tohle se Vivi jen zasmála.
Za chvíli se třída začala plnit ostatními lidskými bytostmi. Je divné, že kromě Vivi neznám nikoho ze svých spolužáků? Já nevím, prostě mi to přidá zbytečné. Už asi po milionté jsem byla vytržena ze svých myšlenek, ale tentokrát to bylo zvonkem. Asi tři minuty po zvonění se do třídy vřítila udýchaná profesorka. Je divné, že ani její jméno si nepamatuji? Ale co, jména nejsou důležitá a v tomhle případě jí jednoduše můžu říkat Kráva. Jo, to je dostačující. Když Kráva konečně našla svoje plíce, vytáhla třídnici a začala se vyptávat, kdo chybí. Rozhlídla jsem se po třídě. Moji pozornost upoutalo konkrétně jedno prázdné místo úplně ve předu, před katedrou. Má nálada se jemně zvednula, aby zase mohla spadnout dolů do pekla, když se otevřeli dveře a dovnitř se slovy: "Sorry, ujel mi autobus.", vztoupila nejhorší mrcha z naší školy. Miro Shakril. Tohle bude ještě dlouhej den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 agentka Skalijová agentka Skalijová | 2. června 2015 v 15:28 | Reagovat

Takže, abych udělala radost Crazy, píšu komentář. :-D      Naprosto super povídka, v některých částech sama sebe vidím. Doufám , že pokračování bude co nejdřív, takže Nefie klidně zase zaspamuj. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama