Kliknutím vložíte nadpis-kapitola 2

18. června 2015 v 8:38 | Crazy |  Kliknutím vložíte nadpis
Yay! Tady Crazy! A zese bez Nefie! Ya-. Chci říct né! Fajn to stačí. Takže, abych trochu ospravedlnila své chování, neboť jsem slíbila, že další kapitola bude už před Anglií. Jsem idiot. Prostý idiot. Já tu kapitolu napsala, jenže já idiot, ji neuložila! A pak jsem byla naštvaná *poker face*, tak jsem se na to vysr-... vykašlala. Každopádně jsem to chtěla napsat hned po Anglii. Jenže jak jsem dojela udělalo se mi šoufl. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava a nikdy by mne nenapadlo, že člověk může zvracet i když nic nejedl. Tak mě máma nechala doma-asi jediná dobrá věc co z toho vzešla. Nicméně dnes jsem už měla jít do školy, jenže se mi včera ráno udělalo ještě hůř a myslela jsem, že se ani nedostanu ze záchodu, takže tenhle týden je v prd-... v zadnici. No a potom se mi udělalo líp (asi kolem osmé hodiny večerní) a tak jsem se rozhodla, že tu kapitolu znovu napíšu. Psala jsem to od devíti do půl dvanáctý večer a ještě teď s tím nejsem moc spokojena, ale líp už to asi nedam a taky musíte brát ohled na to, že jsem nemocná *psí očka*.
No, to by bylo. A teď k tomu minulému článku, tomu, ve kterém Nefinka říká, že Ashley je hezčí než Andy *satanův ksicht*. Ty Nefinko, ty máš takové štěstí, že je mi šoufl a nemůžu do školy, protože moje reakce byla nějaká takováhle: NE NE NE NE NE NE NE ZABÍT NE NE NE NE NE NE ZÁBÍT!!!!!! *NASRANĚ BĚHÁ PO POKOJI A MLÁTÍ NÁHODNÝMA VĚCMA*. Pak jsem se trochu uklidnila a rozhodla se zapřemýšlet, protože máma vždycky říká: "Každý by měl mít možnost mít svůj vlastní názor." A tak tě nezabiju (možná). Pak mi to došlo... Proč se hádat jestli je hezčí Ashley nebo Andy, když je můžem mít oba (nejlépe na sobě...bez oblečení *ďábelsky úchylný úsměv*). Asi bych už měla přestat, protože tohle moje blábolení nikoho nezajímá. Jo a taky jsem se rozhodla, že ke každé kapitole budu psát nějakou písničku. Není to ani tak, že si to musíte pustit spíš, že můžete. A taky to není tak, že bych byla jako: OMFG, při téhle písničce jsem to psala! Ne já ani nemůžu psát a mít něco puštěnýho, mne to znervózňuje. Je to spíš takhle: Tahle písnička je strašně hezu, určitě se ti bude líbit *nevinný pohled*. Takže pro tuhle kapitolu to je: Black Veil Brides - We Don't Belong
Tady je kapitola:



Má nálada se jemně zvednula, aby zase mohla spadnout dolů do pekla, když se otevřeli dveře a dovnitř se slovy: "Sorry, ujel mi autobus.", vztoupila nejhorší mrcha z naší školy. Miro Shakril. Tohle bude ještě dlouhej den.
Nevím, proč zrovna můj život musí být takhle dosranej? Člověk si chce užít jeden jedinej den bez toho, aby byl neustále buzerovanej od nechutný mrchy, ale to je samozřejmě nepřípustné! Né, místo toho ji musím mít zase za prdelí a pokud se ptáte: "Proč je to mrcha?", tak vám říkám, lidičky, odpověď je jednoduchá. To jak musí být vždy středem pozornosti a je jí úplně u prdele, jak toho dosáhnout je jedna věc, to, že otravuje úplně všechny okolo, je mi taky u prdele, ale to, že otravuje i mně, jó, tak za to bych jí nejradši napíchala do hlavy všechny svoje propisky. Ta představa mi přijde i docela vtipná. Vypadala by jako takový ten vánoční ježek z jabka. Hehe. Jó, to by byla kurva zábava. A tady je další věc, která mě štve, ani jednu ze svých epicky podivných představ nemůžu uskutečnit!
Prozatím jsem se vysrala na nasrané zírání na zasranou mrchu. Zatím asi nejsprostější věta… Asi bych se měla trochu krotit. No a začala jsem zírat na Krávu. Už jsem říkala, že nesnáším matiku? Jo, beru to zpátky. Já zatraceně nenávidím matiku tak moc, že kdybych nevěděla, že za to Kráva nemůže, na místě bych jí vytrhla oči z důlků, ale pozor, holejma rukama. Vykašlala jsem se na snahu něco pochopit, protože za těch sedm let co chodím do školy, jsem přišla na to, že když v matice něco chápete, máte to špatně a přesměrovala jsem svoji pozornost k oknu. Kráva si dál vesele mlela, zatímco já jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo znásilnit Black Veil Brides, kdyby ještě byli naživu. Nezabíjejte mne, ale kdo by je znásilnit nechtěl, no ne? Někdy mě štve, že lidé umírají bez toho, abych je zabila…
"A tuhle otázku nám zodpoví Ryan. Ryan… Ryan!", z mého tranzu mě vytrhla nasraně vypadající Kráva. Když mi konečně došlo, že po mně chce, abych jí odpověděla na otázku, kterou jsem neslyšela a ani slyšet nechtěla, prostě jsem odpověděla: " Za prvé nemám nejmenší tušení, na co jste se ptala, protože jsem vás evidentně neposlouchala, ale kdo by taky chtěl poslouchat něco, co vychází z vaší šeredné držky, no ne? A za druhé, jsem si na sto procent jistá, že otázku, kterou jste mi právě položila, uvidím pouze na písemce, nebo, nedej Bože, uslyším od nějakýho jinýho magora, pardon, pedagoga, a jinak už ji v praktickém životu nebudu nikdy potřebovat, příjde mi naprosto zbytečné na onu otázku odpovídat.", po tomhle monologu nastalo hrobové ticho. Kráva na mě jen tupě zírala. V tom celá třída začala hlasitě tleskat, jásat a pískat. To Krávu zřejmě probudilo z jejího stavu nevěřícího úžasu, protože zařvala: "Ticho! Ryan okamžitě do ředitelny!", a nasupeně ukázala na dveře. Třída stichla, jen mrcha Miro se trochu pochechtávala. Já jsem se prostě elegantně postavila, nasadila sluneční brýle (i když byla zima) a řekla co možná nejhlubším hlasem: "Nuže dobrá". Na to se třída složila smíchy. Kráva zase zírala a já prostě epicky odkráčela ke dveřím. Tam jsem se otočila a dramaticky pronesla slova: "Vztříc svému osudu!", načež se třída ještě jednou složila smíchy. Já se jen zašklebila na Miro a Krávu a hrdě vyšla ze dveří.
V druhém patře, sídlišti ředitelky, jsem se však nezastavila. Vážně jste si mysleli, že tam půjdu? Ona ta ředitelská důtka prakticky na začátku školního roku není jen ze srandy. Jediný důvod, proč jsem prošla až do sedmičky jen s dvojkama z chování je ten, že jsem trochu génius a mám ze všeho jedničky. Jo, i z matiky, jenom mě prostě baví srát učitele, ok? A důvod proč jsem říkala, že matiku nechápu, je ten, že já ji opravdu nechápu. Jen si ji pamatuji. Pamatuji si všechny možnosti vzorečků, abych je nemusela odvozovat, protože v tom jsem levá. Z toho jste už doufám pochopili, že mám sakra dobrou paměť. Nedokážu nic zapomenout a to je někdy výhoda a někdy prokletí. A proto mě strašně sere, že jediná věc, kterou si nepamatuju, jsou moji rodiče. Tehdy se muselo něco stát, něco, co oklamalo i moji skoro dokonalou paměť a já zjistím co. Ale až potom. Teďky se mi vážně nechce. Vždyť, co kdyby byli moji rodiče stále naživu? To by tu byla možnost, že se mne ujmou a já nebudu mít tu super věc, kterou lidi nazývaj svoboda. I když silně pochybuji, že sou živí. "Nebo se jen bojíš. Bojíš se, zjistit co se doopravdy stalo.", ááá, zmlkni stupidní mozku! Sorry, to se někdy stává, hehe.
Když jsem se konečně dostala do přízemí a vylezla z toho hrůzostrašnýho ústavu, rozhodla jsem se zalízt k Alexovi, který není ve škole, protože je střelenej, né jako psychicky, ale fyzicky, jako pistolí, i když možná i trošku psychicky. Na mě se nekoukejte, moje vina to není, já mu říkala ať mi na tu nutelu nesahá, ale on mě neposlech. A jak to, že jeho rodiče nezavolali poldy? On jim to neřek. Já mu to vydezinfikovala, zašila a obvázala. On z toho dostal horečku a tak ho jeho máma nechala doma. Ten bude tak šťastnej, až mě uvidí. Sem přidejte trochu sarkasmu.
Po asi deseti-minutové cestě jsem se zastavila u jeho domu. Chvíli jsem přemýšlela. Zazvonit asi nebude ten nejlepší nápad, protože nevím, jestli jsou jeho rodiče v práci, a nebo ne a jestli ne, no, bylo by to trochu divné, protože je teprve ani ne polovina druhé vyučovací hodiny, což je, jen tak mimochodem, příraz. Taky ho moc nemusím, ale já nemusím většinu předmětů. Nakonec jsem se rozhodla vlízt tam oknem. Alexův pokoj je v druhém patře, ale okno má směrem k zahrádce, takže mě nikdo neuvidí lézt.
Rozhlédla jsem se, jestli se nikdo nekouká a rychle jsem přeskočila branku, vedoucí na zahradu. Přešla jsem až dozadu, za barák. Odtud jsem se rozhodla zhodnotit své možnosti. Omítka je hladká, bez úchytných bodů. Okapní trubka nevypadá dost pevně. A pak jsem to uviděla-světlo na konci tunelu! Ha, né, jen skvělou cestu k onomu oknu.
Vylezla jsem opatrně na popelnici, přistavěnou ke stěně. Nechci se přece zaprasit hned na začátku dne. Odtud jsem měla pěkný dosah na okno do přízemí. Hej není to moje vina, že jsem trochu špunt! Lehce jsem nakoukla dovnitř. Vypadá to, že nikdo není doma. O to lehčí pro mne. Vylezla jsem na vrchol přízemního okna, odkud jsem se odrazila a těsně se jednou rukou zachytila mého cíle. Přitáhla jsem tak, že jsem stála na rámu onoho dokonalého vynálezu, díky kterému je šplhání po domech mnohem snažší. Opatrně jsem si začala otevírat, ale když už jsem si myslela, že jsem to dala bez odhalení, popadla mě něčí ruka a vtáhla mě dovnitř. Na to jsem však nebyla připravena a tak jsem se z blízka seznámila s podlahou.
"Co tady sakra děláš?!", a tam nade mnou stál, rozzuřený Alex. Páni z tohohle úhlu vypadá trochu jako David Tennant. No co, i v roce 2035 známe slavný seriál Doctor Who. A ano ještě v roce 2035 není u konce a ano můj nejoblíbenější je přes všechny ty regenerace desítka.
"Hej Alex, jak se m-", nestihla jsem to doříct, protože můj ksicht měl zase blízké seznámení, tentokrát s Alexovou nohou.
"Jau! Idiote! To bolelo!", zařvala jsem.
"Jo tak tebe to bolelo? A co se měl říkat já, když jsem měl zasranou kulku, ze zasraný pistole ve svý ruce?!", vážně nevím, jak někdo může být tak nasranej kvůli jedný kulce?
"Já tě varovala, abys na tu nutelu nešahal!"
"Ne nevarovala!"
"Jo varovala!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
"Ježiši Kristusi, no tak sorry za to, že jsem po tobě střílela!", a za to, že jsem se trefila jen jednou.
"Tak zaprvý to skloňuješ blbě, je to Kriste a ne Kristusi a za druhý sorry?! Jen sorry, za to, že jsi na mě, tvýho spojence vzala pistoli a střelila, jen kvůli nějaký nutele, před kterou si mne mimochodem nevarovala, tak za tohle jediné co mi řekneš je sorry?!"
"To není jen tak nějaká nutelá!!!!!!", hystericky jsem zařvala.
"Pane bože, to je jediné co si z mého proslovu vstřebala?", to už si Alex jen povzdechnul.
"Jo, nemůžeš přece urážet nutelu! A opravdu promiň, já jen, když jde o mě a moji nutelu, já se prostě stávam agresivní, no.", vypískla jsem.
Alex jen nevěřícně zakroutil hlavou. Pak jako by mu něco došlo:
"Co tu vlastně děláš Ry?"
"No, Kráva, však víš matikářka, mě poslala do ředitelny a mně se tam nechtělo.", jednoduše jsem odpověděla.
"Oh můj bože Ry."
"Co?"
"Ty si neuvěřitelná."
Na tohle jsem se jen zachechtala. Nakonec bylo dobré, že jsem sem šla, alespoň jsem se udobřila s Alexem a nebudu si muset oběti hledat sama. Alex není sadista jako já. Pracuje se mnou jen, aby z mého zabíjení bylo něco užitečného. Víte, jak jsem říkala, že je mi jedno koho zabiju? Mě to jedno je, ale Alexovi ne a tak vždycky kontroluje, jestli se má oběť něčím prohřešila nebo ne. S ním jsem samozvaný ochránce. Bez něj jsem jen vrah.
"Hej Alexi?", zeptala jsem se ze svého místa na podlaze, zatímco on už byl v židli u svého zapnutého počítače.
"Hm?", zněla jeho odpověď. Vážně Alex, měl by si se naučit odpovídat alespoň celým slovem.
"Kdo je můj dnešní cíl?", chtěla jsem to vědět už teď, abych sem pak nemusela zase lízt, protože volání a esemesky jsou moc mainstream. Né, akorát mě nebaví furt hledat mobil.
"Liam Reed, muž, 30 let, mlátí jeho manželku. Za zabití máme 300 000 doláčů."
"Ok, tak já už bych měla jít, nechci přece zmeškat všechny ty extrémě zajímavé věci co se učí v pek-, umm, škole."
"Heh, tak čau. Jo a jdi oknem, máma mě zamkla, prej aby mě někdo neukrad."
"Kdo bych chtěl krást tebe?"
"To bolelo.", řekl Alex a dramaticky si přiložil ruku na srdce.
Jen jsem se usmála a vyskočila z okna. Odrazila jsem se od popelnice a s kotoulem přistála na zemi. Zase jsem přeskočila branku a odkráčela, jako by se vůbec nic nedělo.
Do školy jsem přišla o velké přetávce. Hned v přízemí jsem si v bufetu koupila pizzu a vyběhla do pátého patra, kde jsem si, naštěstí z prázdné třídy, vyzvedla Adolfa a vydala jsem se do dalších hodin, tentokrát v třetím patře. Alespoň, že je to dvouhodinovka výtvarky, čili nemusím nic moc dělat. Vešla jsem do třídy a normálně jsem se odebrala ke své lavici. Položila jsem Adolfa vedle mne a v klidu se pustila do svojí pizzi. V klidu, dokud se ke mne nezačala nebezpečně přibližovat Miro. Ježiš, co ta mrcha zase chce?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nef. nef. | 19. června 2015 v 9:48 | Reagovat

Hele. Ashleyho nechme Wiky. Já chci CCho! A to are you my Ashley je Wiliin názor.

2 Crazy Crazy | 19. června 2015 v 9:55 | Reagovat

[1]:Oky a Andy zůstane navždy můůůůj

3 Nefie Nefie | 19. června 2015 v 18:12 | Reagovat

[1]: *Wikiin

4 Nefie Nefie | 19. června 2015 v 18:14 | Reagovat

[2]: Jo a CC můj

5 Random Random | 22. června 2015 v 8:09 | Reagovat

Oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee ocitla jsem se v debatě který kluk je hezčì a čí. Nemůžete si to probrat jinde, nebo chcete, abych si objednala Reaper?
PS: Ta cena za zabití je trochu přehnaná.
PPS: Na změnu jména jsem se vysr-vykašlala.

6 Illiam Illiam | 22. června 2015 v 10:10 | Reagovat

BAF

7 Crazy Crazy | 22. června 2015 v 10:12 | Reagovat

[5]: Tady není žádná debata, tohle je boj na život a na smrt!!!!!!! A Reaper má moc práce s Miro #spoileryyyyyyy

8 Nefie Nefie | 22. června 2015 v 14:13 | Reagovat

[6]: Nééééééééééé. JÁ ŘÍKAT BAF!

[7]: Boj na život a na smrt aneb Hunger games.

[5]: Ano ocitla. Tím ti ale nechceme říct, že si taky nemůžeš vybrat. Zbývá ještě Jake a Jinxx.

9 Illiam Illiam | 23. června 2015 v 19:52 | Reagovat

Jajaja. HEIL SCHWARZ GEKLEIDETE BRAUT! (And naturally Heil Áďa.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama