Kliknutím vložíte nadpis-kapitola 3

3. července 2015 v 23:07 | Crazy |  Kliknutím vložíte nadpis
Yaay! Tady Crazy a zase bez Nefie... Hehe... No každopádně, zase sorry za to, že jsem tak dloooouuuuuhooooo nic nenapsala, ale mě se prostě nějak nechtělo. Tak jsem si kreslila a mám pár pěknejch ilustrací postav z KVN. *usmívá se jak idiot* No každopádně tady je kapitola:


Vešla jsem do třídy a normálně jsem se odebrala ke své lavici. Položila jsem Adolfa vedle mne a v klidu se pustila do svojí pizzi. V klidu, dokud se ke mne nezačala nebezpečně přibližovat Miro. Ježiš, co ta mrcha zase chce?
"Hej Ryan, jak se dneska máš?", řekla s tím svým, SNAŽIM SE VYPADAT SEXY, ALE VE SKUTEČNOSTI JSEM ROZPLÁCLÁ BRAMBORA Z PLANETY MERKUR, výrazem a extrémní dávkou sarkasmu v hlase.
"Ahoj Miro, zdá se mi to nebo si šerednější pokaždé tě vidím?", odpověděla jsem s asi stejnou dávkou sarkasmu. Na to se, nutno říci, extrémně podivně zamračila a chvíli přemýšlela, co by mi odpověděla. Pak to asi vzdala, protože vyjela:
"Hezké tričko, kdes ho sehnala, u babičky ve skříni?", zdá se mi to, nebo je tahle… nevím, jestli tomu můžu říkat holka, stupidnější než vypadá?
"Hele, zlatíčko, moc ráda bych si s tebou pokecala, ale nechci od tebe chytit stupiditu.", s klidem v hlase a bez emocí v obličeji sem jí odpověděla. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí.
"To si vážně tak blbá? Stupiditu nemůžeš chytit.", usmála se vítězoslavně na mě, blbka.
"Takže ty to máš od narození? Chudinko.", ušklíbla jsem se na ni. Na to se jen nasraně otočila na patě a s hlavou pyšně nahoru, odkráčela ke své lavici. Píča nesmírná. V tom zazvonilo. No bezva, kvůli tý kurvě jsem si nestihla dojíst svoji pizzu. No, alespoň je výtvarka, tak si to prostě dojím v hodině. Do třídy vešla úča. Napadlo mě, že když už mám přezdívku pro matikářku, bylo by nespravedlivý nedát ji i výtvarkářce. Hmm… BRAMBORA. Jo to by šlo, no co, mám hlad. Takže Brambora přišla do třídy a ani ji moc nenadchlo, že si ještě dojídam svačinu, když jsem se rozhlídla po třídě, zjistila jsem, že ani nejsem jediná.
"Takže, třído, dneska budeme malovat vaši nejoblíbenější činnost. Někdo má rád bruslení, namaluje člověka, jak bruslí, někdo má rád plavání, namaluje člověka, jak plave a tak dále. Procvičíme si tím kreslení postav v různých polohách. Na kreslení můžete použít cokoliv, tempery, tužku, pastelky, křídy nebo kombinovat. Máte na to hodinu a deset minut, pak si to všichni ukážeme, můžete začít.", dokončila svůj proslov Brambora, zatímco nějaká holka se zářivě modrým hárem rozdala papíry. Upřímně, výtvarka mne ani tak v řiti nepichá, protože jsem docela dobrá malířka a taky skromná, ale ta nejoblíbenější činnost… Nakreslit člověka, jak někomu pomalu odřezává části těla, zatímco ten někdo prožívá neskutečnou agónii… No nevím, jestli by to prošlo. Nakonec jsem se rozhodla nakreslit sebe, jak mlátim Miro.
Když nás Brambora svolala, abychom ukázali svoje výkresy, všichni se seskupili do jedné velké hromady a postupně ukazovali své výtvory. Když přišla řada na mě, jednoduše jsem zvedla výkres a řekla:
"Mojí nejoblíbenější činností, jsou bojová umění.", přitom jsem se ďábelsky usmála na Miro, která na mě nasupeně zírala. Brambora nic neřekla a jelo se dál, moc jsem nedávala pozor, protože u většiny lidí ani nešlo poznat, že je na obrázku lidská postava a ne příšera co se schovává malým dětem pod postel. V tom mou pozornost upoutala ta holka s modrým hárem, která rozdávala výkresy a která byla teď na řadě. Ta holka měla modré nejen své háro, ale i oči a její oblečení bylo víceméně celé slazené do modra a taky měla několik piercingů. Soudě podle toho, že je jí tak třináct, maximálně čtrnáct nebyly pravé, ale i tak vypadala celkem cool. Co mě, ale zaujalo nejvíc, byl její výkres, páni ta holka by mohla bejt nový Leonardo da Vinci a co, lepší. Když jsem se jukla směrem k Vivi zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo je očarován, i když myslím, že Vivi více zaujal tvůrce, než-li výtvor. Usmála jsem se pro sebe. Vždycky jsem tušila, že Vivi není až tak úplně hetero, ale podle jejího výrazu, jsem usoudila, že Blue Head a Vivi musím dát dohromady. Jelikož byla Blue Head poslední v řadě a do konce hodiny zbývalo pět minut, nechala nám Brambora volnou chvilku. Čas akce. Vykročila jsem směrem k Vivi.
"Hejky holka, nechceš se jít pozdravit s Blue Head, támhle.", nenápadně jsem na ni ukázala. Vivi zrudla jak jahoda. Hehe, já mám hláááád.
"Ne, tedy, já, teda, no, já-", začala Vivi drmolit. Na tohle nemám čas, ani náladu.
"No tak, nepamatuji si, že bych ji tady někdy viděla a já mám dobrou paměť, to přece víš, takže je asi nová, proč ji nepozdravit, třeba se skamarádíme?", usmála jsem se.
"Jo sice máš dobrou paměť, ale nejsi zrovna pozorná, když jde o lidské bytosti.", odpověděla mi suše Vivi.
"To sice jo, ale někdo s tak zářivím hárem, je hodně těžko přehlídnutelný.", opáčila jsem.
"Tak jo.", řekla s jemným zachvěním v hlase Vivi. Na to jsme se zvedli a přešli k lavici oný holky.
"Hej, ještě jsem tě tu neviděla, jsi nová?", začala jsem konverzaci s úsměvem. Pane bože ještě jeden úsměv a měla bych si to zapsat do svý knihy rekordů…
"Oh, jo. Přestěhovali jsme se sem s tátou ze Sydney. Moje jméno je Sasori. To je japonsky, moje máma byla japonka.", řekla s drobným úsměvem, v ten moment jsem myslela, že se Vivi snad rozteče…
"Oky já jsem Ryan a tohle", ukázala jsem na svoji roztékající se kamarádku, "tohle je Vivi."
"Těší mě.", Sasori se zase usmála. Ježíš ještě jednou a Vi dostane infarkt.
"T-takže, k-k-kdybys někdy n-něco po-o-třebovala, t-tak jsme t-ti k službám.", vysoukala ze sebe Vivi. Páni, ona je fakt zabouchnutá.
"Dík, to je od vás milé.", znovu se usmála Sas- seru na to, Blue Head. Páni nebýt toho, že Vivi je v sedmém nebi, tak bych jí za tolik úsměvů vrazila, je to otravné. V tom naši dokonalou konverzaci vyrušil zvonek, signalizující konec výtvarky.
"D-další hodinu máme fyziku, j-jestli chceš, ukážeme ti, kde je třída.", podařilo se vykoktat Vivi. Blue Head se jen usmála a kývla. Její vlasy vypadají trochu, jako zmrzlina… Hlad, největší nepřítel člověka. Zaběhla jsem si pro Adolfa a s Vi a Blue Headkou se vydala do fyziky, kterou máme naštěstí ve stejném poschodí, jako výtvarku, takže to není taková štreka.
Zbytek hodin proběhl nudně, ale celkem klidně. Vivi a Blue Headka se docela skamarádili a má, jako obvykle perverzní mysl, přemýšlela, jestli by mne pak vzali do trojky…
Když jsem vyšla ze školy a chtěla zamířit domů, zastavil mě nějakej docela vysokej emař, měl vlasy vyholený na jedný půlce a na druhý je měl docela dlouhé, na kluka. Trochu, ne, úplně, jako jeden styl Andyho Biersacka, zpěváka Black Veil Brides. Na rozdíl od něj měl tenhle kluk zářivě stříbrné oči, které měl jen slabě obtažené černou tužkou. Vypadal celkem adekvátně, ale musel bejt ze staršího ročníku, protože někoho takovýho bych si ve třídě všimla. Moje myšlenka se potvrdila, když promluvil.
"Hej ty jsi Alexova kamarádka, že? Nevíš co mu je?", zeptal se s neutrálním výrazem ve tváři.
"Jop, dostal horečku, tak ho jeho máma nechala doma. Proč se ptáš?", odpověděla jsem se stejně neutrálním výrazem.
"Úča mě pověřila, ať mu donesu učení, ale pro mě je to docela zajížďka, protože bydlím na druhý straně města a ty si šla tím směrem, tak jsem si řek, jestli bys mu to nedonesla.", zase neutrál, tenhle kluk se mi celkem líbí a Alexe mám po cestě, tak co.
"Oky, vezmu mu to. Jak, že se jmenuješ?"
"Vic."
"Já jsem Ryan.", po tomhle mi dal nějaký papíry a odkráčel pryč. Narvala jsem to všechno do Adolfa, protože Adolf je borec… větší ze vnitř. Hehe. A vydala jsem se směrem k Alexovi. Od pekla… školy bydlím dvacet minut a Alex deset. Ráno jezdím autobusem, ale odpoledne mi to jede dycky až za hodinu a sorry, na to se mi čekat nechce.
Zastavila jsem se před Alexovím domem a zazvonila. Otevřít mi přišla jeho mamka.
"Oh, ahoj Ryan, copak tady děláš?", zeptala se mě s tak pozitivním tónem, že jsem musela sakra bojovat, abych ovládla to nutkání nacpat jí Adolfa do krku. Místo toho jsem se falešně usmála a řekla:
"Alexův kamarád, Vic, mě požádal, abych za něj Alexovi donesla úkoly, protože to mám po cestě.", vysvětlila jsem důvod mojí návštěvy a podala jí papíry, které jsem mezitím vytáhla. Ona se na mě zase usmála, poděkovala a zabouchla mi dveře přímo před nosem. Tak teda není zač ženská. Zamračila jsem se a pokračovala ve své štrece domů. Když jsem se konečně, po nekonečně dlouhé cestě, plné nástrah v podobě stánků s extrémně chutně vypadajícím, ale extrémně drahým žrádlem, dostala domů a otevřela dveře, přiběhl mě přivítat můj epický emo-kocour, Muffin. Emo, protože je černý a Muffin, protože já mam hlad furt… Každopádně mě přivítal, jak se patří, hlasitě a bolestivě, skočil mi totiž na hlavu a přitom shodil z poličky květináč s Panem Kaktusem. No, stejně už byl mrtvý. Vidíte, jaký jsem pečlivý vrah? Vraždím i kytky.
"No nazdár, Muffíčku, jak si se měl? A kde si byl ráno, že si mě nepřišel vzbudit?", promluvila jsem na kocoura a přitom jsem si ho sundala, nebo spíše jsem ho vymotala, se svého dokonalého účesu.
"Mňáááu.", to se dalo čekat… Položila jsem Muffina na zem a vydala se do svýho pokoje, tam jsem hodila Adolfa na zem. Seru na úlohy, stejně je nikdo nedělá, ani nekontroluje, tak proč nám je sakra dávaj? Zasraná učitelská logika, dámy a pánové. Podívala jsem se na hodiny. Je teprve 15:20… Co budu sakra dělat? Zabíjím zásadně jen v noci, je to snažší, nikdo mě nevidí a vypadám naprosto epicky v měsíčnim světle, jo tohle jsou důvody, proč nezabíjim ve dne, problém? Ne? To sem si myslela… Rozhodla jsem se, že si půjdu "nenápadně" obhlédnout místo bydliště mojí příští oběti. Nasadila jsem si kšiltku "smoke weed everyday", protože chci být nenápadná… Ehm… Mobil a peněženku jsem si strčila do kapes, protože Adolfa se mi vážně tahat nechce a vydala se na adresu, kterou mi Alex dal. Ten vůl, kterýho mám oddělat, se jmenuje Liam a prej mlátí svou manželku. Za zabití dostanem celkem balík, takže se celkem těším, doufám, že zase nějakej kokot nezavolá poldy. Zjistila jsem, že Liam s jeho manželkou a synem-chudák kluk-bydlí v malém bytě v sedmém patře, to není tak špatný a výhodou pro mě je i skutečnost, že činžák, kterej je vedle, je opuštěnej. Takže skvělá příchodová a úniková cesta. Rozhodla jsem se, že se juknu z větší blízkosti, protože jsem od přírody zvědavá a vyběhla jsem schody onoho opuštěného činžáku až do sedmého patra. Dostat se tam nebylo tak těžký, lidé by se vážně měli naučit vyrábět lepší zámky, byla by to větší prdel. Přistoupila jsem k oknu, ze kterého jsem měla hezký výhled do okna Liamova bytu. Ještě bych měla zapřemýšlet, jak to udělám s jeho synem a manželkou. Ty zabít nepotřebuju, ale mohly by vypovídat. Když jsem se tak koukala, uviděla jsem kluka asi o dva až tři roky staršího než já, sednout si ke stolu u okna. Měl monokla, takže buď ho šikanujou, nebo Liam nemlátí jen manželku. Sedla jsem si vedle okna, tak aby mě neviděl, nechci, aby si o mně lidé mysleli, že jsem nějakej stalker. Rozhodla jsem se, že se dovnitř vloupám oknem toho kluka, dám mu čuchnout chloroform a to samé udělám s paničkou, pak si vychutnám toho zmrda Liama. S tímto profesionálně vymyšleným plánem, jsem se vydala nazpět k domovu…


Ok tak tohle je Sasori... To jméno je mimochodem opravdu japonsky a znamená to "Škorpion", pokud to vůbec někoho zajímá XD


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 agentka je všude agentka je všude | 3. července 2015 v 23:23 | Reagovat

Woooow, super kapitola! A nezapoměla jsi na Mufíčka! Už se nemůžu dočkat až se tam objeví ty víš kdo :-).

2 Crazy Crazy | 4. července 2015 v 9:29 | Reagovat

[1]: Neboj, měla by se... ne... určitě se objeví v příští kapitole ;)

3 agentkaSkalijová agentkaSkalijová | 4. července 2015 v 15:34 | Reagovat

[2]:Yeeeeeey! Tu kapitolu udělej co nejdřív nebo tě budu stalkovat!! ;-)

4 Random Random | 26. července 2015 v 17:39 | Reagovat

No, tak už vim proč Ryan nemá nějaký EPIC barák. PROTOŽE TO VŠECHNO UTRATÍ ZA ŽRÁDLO :D :D
Jinak dobrá kapitolka a... tyhle rozhovory, když 2 lidé o něčem mluví a já nevím o čem mě stašně ser...štvou, takže... DALŠÍ KAPITOLU RYCHLE RYCHLE RYCHLE RYCHLE!!!!
PS: I love ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama