Listopad 2016

Paní Addamsová versus český nemocniční systém

15. listopadu 2016 v 19:51 | Guess who
"Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic."

- Voltaire

VAROVÁNÍ: Následující článek může obsahovat smysluplné věty.

Předem přiznávám, že tenhle battle prohraju na celé čáře. Což mi ovšem nezabrání v tom si pořádně zanadávat...


Round one: JÍDLO

Teda, ono používat slovo "jídlo" v souvislosti s nemocnicí by mělo být asi trestné, protože to, co tam dostanete k obědu, se takto rozhodně označovat nedá. Teda pokud to není suchý rohlík, ten se dá přežít. A když už vám rodiče jako spása z nebe donesou pizzu, tak vám ji zákažou jíst. (Nikdy jsem úplně nepochopila PROČ. Taky nemůžu říct, že bych se tím zákazem řídila.) Tak 96% z toho, co mě nutili jíst, byli brambory. Teda, tady se opět dostáváme do konfliktu, protože brambory by dle mého skromného názoru měli splňovat dvě základní podmínky:

a) Chutnat jako brambory
b) Vypadat jako brambory

Ale rozslizlá bílá hmota bez jakéhokoliv náznaku chuti prostě brambory NEJSOU. Nejhorší je, že ani nemůžu říct, že byly hnusné, protože jak mi může něco nechutnat, když to žádnou chuť nemá...?

Dále už se tímto tématem odmítám zabývat, protože to ve mě vyvolává dost traumatické vzpomínky. (Ostatně jako všechno ostatní, o čem se chystám psát. Tohle bude hodně psychicky vyčerpávající článek :D) Snad jenom ještě musím odsouhlasit teorii té osoby, jejíž jméno se tady bojím použít, aby mi neprodala draka čínským překupníkům, totiž že nemocnice tady v Hodoníně popírá fyzikální zákony. Protože mrkev by správně NEMĚLA stékat po vidličce.


Round two: ČAJ

Miluju čaj a proto nesnáším, když ho někdo kurví cukrem nebo medem. Jako fakt, to potom cítíte jenom horkou sladkou vodu a protože voda, jak víme, nějak zvlášť žádnou chuť nemá, ve výsledku cítíte jenom ten cukr. *vložte libovolné citoslovce znechucení*

Samozřejmě jsem byla pokárána, že jestli nebudu pít, budu tam trčet o to dýl, tak jsem si vyškemrala čistou vodu a vypila jí za den čtyři litry... protože jsem vážně chtěla domů. Když mě pak přehodili na dětské, musela jsem škemrací projev potupně opakovat. Donesli mi balenou, kojeneckou vodu, protože napustit vodu z kohoutku je přece tak těžké... a taky mi bylo řečeno, že mám říct rodičům, ať mi nějakou přinesou sami, protože ta balená voda něco stojí. Po zbytek mého pobytu v nemocnici jsem si chodila jak debil k umyvadlu s hrnečkem. (Teda nejmíň potom, co mi sundali kapačku.)


Round three: JEHLY

Nesnáším jehly. Ne na takové úrovni, že bych omdlívala, když do mě nějakou zapíchnou, ale to jenom proto, že v tom případě by ve mě ta jehla zůstala ještě dýl a nedej bože bych taky mohla spadnout na ni a zapíchnout ji ještě hloub... zpřetrhat si žíly... fujtajbl. Nejlepší je, když vám v sedm ráno rožnou světla přímo do xichtu a ještě když jste dezorientovaní a napůl spíte, zkonfiskujou vám ruku, protože potřebujou vzít krev.

Kapačka je pak kategorie sama o sobě. Tisíckrát jsem se ptala, proč ji vůbec mám, když potřebuju železo, které tam není a vždycky mi řekli, že proto, že nepiju. Tak jsem začala pít vážně, vážně hodně, co nejvíc to šlo, ale oni mi ji STEJNĚ nesundali. Protože co kdybych bez ní náhodu umřela. Taky mi ji za celou dobu tak třikrát přepichávali z jedné ruky do druhé. Schválně jsem se dívala druhou stranu a snažila se myslet na něco krásného, třeba Vánoční slevy v metalshopu (ne že by něco takového existovalo), ale ono je to celkem těžký, když že ty dvě sestřičky spolu pořád baví na způsob Myslím, že ta žíla praskla/Tady máš bulku/Netrefila ses/Musíme začít znova.

Sakra. Já mám svoje žíly ráda a nikdo mi je rozmrdávat nebude... alespoň teď už ne. (Doufejme.) Jop, a taky vás ta ruka s kapačkou vždycky začně randomně bolet, když to nejmíň čekáte, když už jste skutečnost, že ji vůbec máte úplně vytěsnili z hlavy, jakože 'I'm still here, bitch! And im gunna bi wid u for d rest of ur laif, u lil' shit"


Ne vážně, ona se vám prostě začne vysmívat! ...A nebo se mi to jenom zdálo, protože na JIPce se z vás stane šílenec poměrně brzo. (Nebylo by to ani zdaleka tak špatné, kdyby každé ráno nedávali v televizi Mickeyho klubík. Jako, já už jsem Satana uznala, tak mě můžete nechat být a pustit něco krásného a teplého, ať se ty Minecraft pařící mrňata trochu dovzdělají...)


Round four: DEFINICE MENTÁLNÍ ANOREXIE

Doprdele NEJSEM anorektik. (Když už ráno nesním snídani, tak jenom proto, že jsem líná, nebo spěchám. A taky proto, že topinky jsou na snídani prostě hnusné.) Já nevím, vždycky jsem si myslela (a myslím si to pořád), že prostě existujou různé typy lidí s různým metabolismem. Protože i když to tak třeba nevypadá, já žeru hodně. (#StayHladovéDítěZRuska) Jenom prostě nemusím maso, ale to skoro nejím od narození, teď jsem jenom přestala jíst kuřecí, protože se prostě vší silou snažím jíst zdravě. Hormony a antibiotika mi do této kategorie jenom nějak nezapadají. To je celé. Jím ryby a mám celkem ráda játra. Vážně nejsem anorektik, protože se vyhýbám 2 a půl druhům masa.

Btw, všechny internetové kalkulačky tvrdí, že mám BMI v normálu. A já si připadám zdravě. (Mentálně teda úplně ne, ale rozhodně ne v souvislosti s tím, že bych si připadala tlustá nebo tak.) Nedávno jsme byli na prohlídce u jisté silně pesimistické primářky (další osoba zůčastněná celkového procesu dokonce použila označení "tragédka"). Od doby, co jsem byla v nemocnici, jsem přibrala 5 kilo (měla jsem ještě předtím nějakou virózu, takže jo, byla jsem ještě vychrtlejší) a ona si pořád nenechá vymluvit, že nejsem anorektik. Nejvíc mě štve, že si myslí, že to mám v mozku, že jsem prostě posedlá nějaku modelkovskou postavou nebo podobnýma sračkama. Eww. Mě je celkem jedno, jakou mám postavu, dokud mě to neomezuje ve vysedávání u počítače a čtení gay fanfikcí.

Dřív byli lidi jako já prostě štíhlí, ale v dnešní je prostě anorektik každý, kdo nemá zadek jak Kim Jakžesemenuje.


Round five: KOMUNIKACE

Přiznávám, že tady bude vina asi na mojí straně, ale nemůžou dát sakra ty zvonky na sestřičky i na JIPku? Protože s kapačkou jít na záchod tak nějak nemůžete. Musíte zavolat, aby vám ji odpojili. Což je přesně ta věc, kterou nezvládám, dokud ten člověk nestojí maximálně 30 centimetrů daleko. Well, nedělá mi problém na někoho zařvat přes celou ulici, ale v nemocnici je prostě takové ticho, že to nejde. Ugh. Člověk si fakt začne vážit svobody, když už poznal, co znametá nemoct jít na záchod, když musí.

Sem bych taky zahrnula tu návštěvu cvokařky. Trvalo to tak pět minut a dodneška nevidím, jaký to mělo smysl. Nejspíš, aby si páni doktoři mohli odškrknout další splněné vyšetření nebo tak. Nebo vážně očekávají, že z fleku vyklopím všechny svoje problémy úplně cizí ženské?


Round six: ZVELIČOVÁNÍ

Za můj pobyt v nemocnici jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí.

a) Ve třiceti budu mít osteropózu. (Až na to, že tak dlouho žít nehodlám, teda pokud se nestane něco, co mi navždy změní život nebo tak.)
b) Mám krevní obraz jak mrtvola. (A to je špatně? Alespoň mi ladí s oblečením.)
c) Správně bych vůbec neměla být schopná delší dobu stát. (Až na to, že jsem.)
d) Jestli se nad sebou okamžitě nezamyslím, jsem v háji zeleném. (To jsme všichni. Jestli máte jiný názor, zkuste se chvilku zajímat o politiku.)

Jop. Tohle je asi jediné kolo, které vyhrávám, vzhledem k tomu, že se mi všechna obvinění podařilo jakžtakž popřít.

Nejspíš bych vymyslela ještě nějakou jinou kategorii, ale Wattpad mě potřebuje (jeden člověk je na mě nasranej za znepokojivý konec poslední kapitoly, tak mu chci udělat radost).

Souboj končí výsledkem 5 : 1 pro český nemocniční systém. Ale farmafii neporazí nikdo. Framafie vládne světu. Co už.


*insert some deep shit*

6. listopadu 2016 v 13:44 | Pája s Pájou |  No tak si taky dělám vlastní rubriku, aby se neřeklo
Tak zaprvé, přiznejte se, kdo tady neumí počítat:

Vážně lidi, ona ta matika není tak složitá... (říkám já, *cough cough*)

Nuže. Od půl šesté hodiny ranní dnešního dne mám oficiálně 15. Sláva mě. Nejsem úplně nadšená, protože jediné, co z toho pro mě plyne je placení dvojnásobné ceny v MHD a občanka lomeno další strašně důležitá věc, kterou určitě do Vánoc někde ztratím. I když, finanční příspěvky na extrasuperdrahé hadry z metalshopu se VŽDYCKY hodí, takže jo, na to se těším.

Mhm. Možná bych se místo psaní random věcí na blog měla učit matiku. Což mě přivádí k myšlence, že sem píšu jenom když potřebuju prokrastinovat od učení nebo uklízení, jinak prokrastinuju něčím jiným, abych sem nemusela psát. Ne že by mě to nebavilo, jenom jsem líná jak veš. I když ony ty vši zas tak líné nejsou, jak jsem měla tu čest zjistit ve dvou předešlých měsících.

Taky jsem kreslila Ivanku:
(Anatomie si nevšímejte, je to jenom orientační)

A tenhleten shit se mi prostě líbí moc na to, abych si ho nechala pro sebe:

Asi z toho vážně udělám komiks...teda UDĚLÁME. S Vendulkou samozřejmě a konečně se šichni dozví, jak to bylo s Ivankou... nemůžu se dočkat ♥

Co ještě zajímavého bych tak mohla... jo! Poslední dobou mě strašně štve moje obočí. Já prostě... nechci svoje obočí

Život bez obočí by byl o tolik snažší.

Kdo tohle dočetl do konce, gratuluji, právě jste bezdůvodně promrhali spoustu cenných vteřin. Ur welcome. ♥♥♥

(Ovšem, už jsem přemýšlela, že bych někdy mohla napsat článek na nějaké téma. Třeba to vyjde... někdy. O politice to určitě nebude, protože moje politické preference by zcela jistě zmátly a nasraly spoustu lidí.)