Únor 2017

Červená Karkulka - Kapitola 1.

18. února 2017 v 22:34 | Crazy and Skyfomedúza |  Červená Karkulka
Zdravím moji vznešení druhové jistých jáužnevímco.... No, každopádně co už. Přínášíme vám já (CRAZY) a moj muž (TA MEDÚZA ČI CO) příběh námi vymyšlen. Just so you know, ty pomlčky mezi některýma odstavcama znamenají změnu pohledu. Brittanicuse píše moj muž a X (čte se to "Eks") píšu já... Oke. Todle je začátek. Nevím za jak dlouho budou další částí, ale zatím pracujeme rychle a vidíme se zhruba každej víkend takže... Pokud se to někomu bude líbit... Just sayin....

Bylo nebylo, i když spíš trochu víc bylo než nebylo. Bylo nebylo bylo v poměru zhruba 60 ku 40. Minimálně. Možná trochu víc. Ale ruku do ohně bych za to nedal. Ale kdyby bylo, bylo to nějak takhle…
Brittanicus Heathcliff McSweeney od rána věděl, že to nebude dobrý den. Tak pro začátek se probudil živý, což bylo trochu zklamání, ale po třiceti letech, co se vám taková nepříjemnost pořád stává, si tak trochu zvyknete. Den to ale pořád pokazit umí. Z otráveným mručením, které znělo jako něco mezi medvědem s bolestí zubů a hroším pšoukem ve vířivce, se pomalu vyplazil ze svého hnízda polštářů, přikrývek, náhodných hadrů, špinavého oblečení a zbytků jídla, a z obrovským sebezapřením se dovlekl až do koupelny. V zrcadle spatřil zubatou zelenou tvář s neupraveným černým vousem, žlutýma očkama a velikýma zelenýma ušima. Povzdechl si. No, tak další zklamání, přes noc zázračně nezkrásněl, pořád prostě průměrná tvář v davu. Možná trochu ošklivější než průměrná. Šplíchl si na tvář trochu zrezlé vody, v marné snaze se trochu probrat, a když se to naprosto minulo účinkem, otevřel okno a spatřil Tazzawank. Přesněji řečeno, nespatřil, ale věděl,že tam je. Co spatřil, byla hutná vrstva kouře, smogu, dýmu a občasných odpadků, které touto směsí pluly, unášeny větrem. Tazzawank, jeho rodné město, kde strávil třicet vcelku nepříjemných let svého života, nebyl přes odpad, který produkoval nikdy vidět. Lidé občas polemizovali jestli vůbec ještě můžeme vědět, že Tazzawank existuje, když ho nevidíme, což by byla zajímavá myšlenka, kdyby ji však většinou nevyslovovali ti, kteří to svinstvo dýchali moc dlouho. Ať už ale Tazzawank existoval nebo ne, měl v něm zaměstnání, které, ať už existovalo nebo ne, mu umožnovalo platit tenhle byt a jídlo, které potřeboval ke svojí existenci. O té nepochyboval. I přes všechno svinstvo Tazzawanku ještě věděl, že on skutečný je. Jen by si občas přál, aby to tak nebylo. Pomalu se vypotácel ven z bytu a ta myšlenka ho nepřestávala hlodat: "Tohle nebude dobrej den McSweeney. Stane se něco moc špatnýho"
--------
X si znovu hluboce povzdechnul a už asi po třetí si promnul oči. Věděl, že brzy bude muset vyrazit, ale nedokázal se přimět k tomu, aby vylezl z pod vyhřáté deky provizorního cestovního spacáku. Zrovna se nacházel v jedné z mnoha miliard dimenzí, jež v tomto světě existovali. Ne všechny dimenze věděli o existenci těch ostatních. Existovali i takové, které absolutně odmítali skutečnost, že jejich světíček není jediný v tomto nekončícím vesmíru. Těmto ignorantským dimenzím se říkalo Zera. Dimenze se celkově dělily do 14 kategorií, podle jejich vyspělosti. Vyspělost se většinou počítala z hlediska techniky a vzdělanosti, ale dimenze od Zero po Five byly řazeny podle toho, jak moc věřily svojí jedinečnosti. X si znovu povzdychnul. Tohle poslední dobou dělal často. Začínal si připadat, jako důchodce z Ryielu, když mu skončí slevy na mléčné výrobky... Zrovna se totiž nacházel v dimenzi kategorie Three a to nebyla moc velké zábava, neboť ho již třikrát málem upálili. Být doktorem mezidimenzionálních struktur v praxi nebylo vůbec jednoduché. Za normálních okolností by X nezajímali dimenze nižší kategorie než Six, ale tohle se za normální okolnosti považovat rozhodně nedalo. X byl totiž na misi. A to životně důležité misi, neboť něco zapříčiňovalo, že dimenze jedna po druhé mizely. Ze začátku to byl tak jeden svět za týden, což při obrovském množství dosud známých dimenzí byla skutečná nepatrnost. Proto si toho lidé ze začátku vůbec nevšímali. Byl to právě X, kdo si poprvé všimnul narůstající ho počtu "pohřešovaných" světů. Ostatní doktoři z Pandemonia označili X objev za nedůležitý, neboť si byli jisti, že jedna dimenze kategorie Three a níže za týden je nepodstatná a nedůležitá, ale jak X předpokládal, počet mizejících světů se stále více stupňoval. Pandemonium však stále odmítalo přiznat si skutečnost, že se něco děje a když začali mizet tisíce světů kategorie Seven a výše za den, tvářili se neskutečně udiveně. A teď je vše na X, aby zjistil, co se děje a dal vše do pořádku. Měl neskutečný vztek na všechny jeho "kolegy". Kvůli jejich ignoranci došlo i na jeho vlastní svět. Vše zmizelo, jeho domov, rodina. Nezůstalo absolutně nic, žádná stopa. Vše bylo pryč. A tak tu teď seděl a přemýšlel, jak by měl sakra přijít na to, co způsobuje mizení dimenzí, když po oněch zmizelých nezůstane ani stopa a není možné přesně určit, která zmizí, jako další. Ano, X si více méně vytipoval zhruba 5 milionů dimenzí, které by technicky mohly zmizet v průběhu příštích několika dní, vzhledem k tomu, jaké dimenze doposud zmizely a hlavně, v jakém směru. I přesto to bylo neskutečně velké množství a X neměl žádné jiné proměnné, které by mohly okruh nějak zmenšit. Proto se rozhodl použít starou dobrou metodu pokus omyl a vydat se po jeho vytipovaných dimenzích na vlastní pěst. Ne že by mu někdo bránil. Mezi ostatními vědci v Pandemoniu nebyl zrovna nejoblíbenější, vzhledem k tomu, že vždycky odhalil i ty nejmenší zádrhely v práci ostatních. Samozřejmě ne na všechny poukazoval, ale je docela rozdíl jestli váš nově navržený stroj po spuštění bouchne, než aby dělal zmrzlinu, jak bylo původně v plánu. Ano Pandemonium se skutečně zabývalo nejvymoženějšími technologiemi… Každopádně X nikdo neměl rád a když se našla nějaká vražedná mise, všichni hlasovali pro nedobrovolného dobrovolníka X. X si nikdy nestěžoval, vlastně ho takové sebevražedné mise docela bavily, ale tohle bylo něco jiného. Tohle bylo osobní a X byl připraven za to i zemřít. Teda ne že by nebyl připraven zemřít vždycky, ale co už.
X si znovu povzdechnul a pak ještě jednou, jelikož již byl z toho svýho vzdychání značně otráven. Nezdálo se, že by tato dimenze měla v blízké době někam mizet. Všechna data byla v pořádku a nic nevybočovalo. X sice nevěděl, co přesně by mělo vybočovat, ale dal na svůj instinkt, který mu již mnohokrát zachránil zadek, a usoudil že tady to nenajde. Sklidil tedy svoje provizorní tábořiště a připravil si portál. Tady již neměl, co dělat a tak se rozhodl vydat se dál.
---------
Jsou věci, na které se prostě nedá připravit. Jako třeba když se vám před očima parní mech-tank, na kterém jste pracovali posledních několik týdnů, roztrhne a v srdci téhle náhle vzniklé hromady šrotu se rozzáří plochý disk čisté energie, který vzápětí porodí podivnou bledou bytost se směšně malýma ušima a zuby tak drobnými, že si chvíli nebyl jist, zda nějaké vůbec nějaké má. S hrůzou si uvědomil, že ostatní dělníci měli dost duchapřítomnosti, aby se stáhli do bezpečné vzdálenosti, takže Brittanicus byl jediný, kdo byl v tvorově bezprostřední blízkosti. Snažil se vypadat co možná nejvíc neškodně a (protože jeden nikdy neví) nejedle.
"Oh, jaký to zajímavý exemplář… Hmm", prohlásil tvor a namířil na Brittanica jakousi kovovou skřínku.
"Errrr…" odpověděl, nejistý zda tvorova slova znamenají větší či menší problémy.
"Kwyjibo, ještě nikdy jsem žádného na vlastní oči neviděl." prohlásil tvor pro sebe, zatímco byla jeho pozornost zaměřená na skřínku v jeho dlani
Briianicus nemohl být zmatenější. Kwyjibo, tak jim říkaly Plíživci, ale tahle bytost jednoho z těch drobných, slizkých tvorů ani v nejmenším nepřipomínala. Bylo to bizarní, jakoby jste náhodou v koupelně našli voropoda a ta nenažraná bestie řekla:"Mńau".
"Samec, biologický věk třicet, nedostatek vápníku, vyšší koncentrace olovnatých zplodin v krvi, chronická serotoninová deficience…" deklamoval stále tvor nezůčastněným hlasem, zatímco hleděl do zařízení. Brittanicus většině slov nerozuměl, proto pro jistotu udělal gesto které ho naučila jeho babička, které mělo bránit proti kletbám. Monolog toho tvora až podezřele připomínal nějakou magickou mantru.
Tvor se poškrábal na bradě a opatrně k Brittanicovi přistoupil.
"Odpusťte mi mou nezdvořilost. Hovoříte jazykem Inferna?"
Brittanicus byl stále zaskočen. Nebyl natolik paralyzovaný strachem, aby nedokázal odpovědět, byl však zaplaven nervozitou ze všech možných eventualit, k nimž by mohlo dojít, kdyby svou odpovědí toho tvora nějak popudil. Dlouze se zamýšlel, jaká odpověd by byla nejadekvátněší a nakonec na to přišel.
"Ano"
"Oh skvělé. Dovolte mi se představit. Mé jméno je X. Přicházím z jiné dimenze, takzvaného Pandemonia"
Brittanicův mozek pracoval na plné obrátky. Ano, zaslechl něco o existenci jiných dimenzí, ale byl to jen jeden z oněch nápadů, o kterém diskutovali filosofové a vědomanceři. Na druhou stranu, X se nepodobal ničemu, co na tomto světě zahlédl.
"A co vás sem přivádí?" řekl rozpačitě, uvědomujíc si, jak hloupě to zní
"No, vlastně jsem na misi. Víte, neexistuje jen vaše a moje dimenze, ve skutečnosti je jich mnohem, mnohem víc. Problém je to, že některé z nich začali mizet. Prostě puf a byly pryč. A proto jsem tu. Jelikož podle mých studii by tahle mohla být další na řadě"
"Žádná škoda. Viděl jste to tady vůbec?" utrousil s nově nabytým pocitem jistoty.
"No vlastně..ne. To je jedno. Vám to možná může být jedno, ale nejsem si jist že úplně všichni zaujmou stejný postoj jako vy"
"No dobře, ó velký zachránce dimenzí. Bylo zapotřebí ničit ten tank? Chci říct, nemohl jste dělat..tu vaši věc i bez toho?"
X se nezaujatě rozhlédl po spoušti, kterou způsobil, jako by ji viděl poprvé.
"Oh, tohle? Za to se omlouvám" pronesl velmi nezúčastněným hlasem. Poté se otočil a nezaujatě pokračoval v míření krabičkou, kterou svíral, na své okolí. Brittanicus koutkem oka zahlédl, že někteří jeho kolegové, kteří se schovávali ve stínech tam už nejsou. To znamená, že pravděpodobně opustili továrnu. To znamená, že pravděpodobně zavolají stráže. To znamená, že za chvíli přiběhnou, aby se vypořádali s X jako původcem tohohle zmatku. A bude je určitě moc zajímat, proč se Brittanicus vesele vybavoval s tvorem, který vlastně napadl jejich město.
"Poslyšte, pane X… Tam odkud přicházíte, když člověka střelí do hlavy tak taky umře, nebo je to tak jen u nás?" začal nervözně
X se otočil k Brittanicovi a na moment si přestal hrát se zařízením. "Ano, proč?"
"Protože by se nám brzo mohlo něco takového stát jestli hned nevypadnem!"
X na něj chvilku nechápavě zíral a vzápětí, protože má svět občas smysl pro komediální načasování, do továrny s hlukem vpadl regiment Tazzawankské válečné brigády. X se udiveně otočil, avšak ihned se mu vrátil klid a s úsměvem zvedl dlaň
"Zdravím pánové"
To je zaskočilo. Na moment. Pak ale jeden z mladších rekrutů, nasáklý adrenalinem, zařval bojový ryk, který by dozajista byl mnohem působivější, kdyby mu jeho pubescentní hlas uprostřed nepřeskočil, a s napřaženým bodákem se k nim rozběhl. Pak se stalo něco, co Brittanicus nedokázal nikdy vysvětlit. X stál přímo naproti bodáku… a pak už tam v ten samý moment nebyl. Brigádník se prořítil někam za něj a setrvačností se zabořil do hromady kovového šrotu.
"Pánové, tohle přece není nutné" řekl X, stále s úsměvem
Regiment zaklesl do formace a odjistil pušky. Tohle už nebyla legrace. Tedy, za žádnou legraci to Brittanicus nepovažoval ani předtím, ale tady už to bylo vážné. Naštěstí byla pozornost vojáků zaměřena na X, takže se mu podařilo přesunout mimo dostřel jejich hlavní. Což znamenalo, že místo toho, aby při jejich výstřelu okamžitě zemřel, ho čekala zářná budoucnost, ve které spatří z první ruky, jak zastřelí X a jeho popraví až potom. Budoucnost vypadala vskutku růžově.
"Tohle přeci můžeme vyřešit v klidu" prohlásil X klidným hlasem. Brittanicus si pomyslel, že to jsou velmi hloupá poslední slova. Pak už ho ohlušila salva z pušek. Ta salva Brittanica připravila o rozum. Muselo to tak být, protože musel být blázen, aby si myslel, že skutečně vidí, jak X vytáhl odnikud dlouhý tenký meč. Stejně tak byl očividným produktem psychózy ten moment, kdy X rozkrojil kulku ve vzduchu. A Brittanicus uvažoval jaká psychická nemoc má za symptom, že vidíte bledé tvory z jiné dimenze, jak rozsekávají regiment vojáků na kusy. Nebylo asi dobrým znamením, že pokaždé když při tom X zahlédl, viděl, že jeho tvář stále hostila ten stejný, nezaujatý úsměv. Nebylo pochyb, X musel být halucinace. Halucinace obratným přemetem rozsekla posledního ze strážných a velmi pomalu, skoro něžně, otřela meč o jeho uniformu.
"Inu, neprovedete mne po městě?" řekla halucinace žoviálně.
"Vy tu nejste. Mám halucinace, nějaká součástka tanku mě musela praštit do hlavy. Hehe, dyť si ten meč vytáhl ze zadku. Jak se tam vešel pane X? Máte, hehe, v zadku jinou dimenzi?" blekotal Brittanicus a se zoufalým chichotem si ztěžka dosedl na podlahu, upírajíce pohled do neznáma.
X ho počastoval znepokojeným pohledem a pak odhrnul plášť a demonstrativně do vnitřního pouzdra uložil meč. Brittanicus se stále třásl a jeho tvář hostila výraz, který dával tušit, že se brzy rozpláče. To si od X vysloužilo opatrné šťouchnutí prstem.
"To bude dobré. Nenechám je aby ti ublížili" řekl X hlasem, který pravděpodobně považoval za konejšivý
"Nechtěli by mi ublížit, kdyby nebylo tebe!"zařval Brittanicus, kterému se náhle vrátila část jeho příčetnosti. "Proč ses tu musel objevit? Než jsi přišel, měl jsem v pohodě život! No, teda nějak extra v pohodě nebyl, ale rozhodně jsem nepotřeboval abys přišel a zničil ho! To bych zvládl sám! Teď mě kvůli tobě mají za teroristu! Co teď podle tebe mám dělat?!"
X očividně trochu zaskočil, odpověděl mu dlouhým nic neříkajícím pohledem. Pak se na jeho tvář vrátil jeho charakteristický úsměv.
"Buď rád, že tě za teroristu berou jen tady. Já mám na svém krku už 15 set dimenzí. Není to nic příjemného. Většina kreatur po mě první začne střílet a pak si stěžujou, že umíraj.", odfrknul si X pohrdlivě.
"Můžeš pak vzít roha se mnou. Nevím čím to je ale tahle dimenze mi úplně zavařila skener… Nejspíš sem trefil do černého a opravdu je další na řadě… Takže pokud se nechceš absolutně vypařit spolu s tímto světem neznámo kam, měl bys moji nabídku přijmout."
Ta myšlenka byla lákavá. Že by každý koho kdy znal zemřel a on zůstal naživu, aby ten fakt mohl ocenit…
"Fajn. Kolik máme času, než svět zmizí? Co vlastně hledáme? Co budeme dělat až to najdeme? A kde to něco je?"
"Všechno popořádku… Vlastně… Nejsem si jist odpovědí ani na jednu z tvých otázek.." X se nervózně usmál.
Brittanicus se dlouze zadíval na X tvář. Tenhle tvor před chvílí vypadl z ničeho, zničil jeho pracoviště zmasakroval jeho spoluobčany, a nyní ho žádal, aby ho následoval, ani on sám nevěděl kam, a Brittanicus si s hrůzou uvědomil, že je mu to úplně jedno.
"Tak jo. Pro začátek musíme zmizet z města. A myslím, že je tu skvělý způsob jak to udělat, ve velkém stylu" ušklíbl se a pokynul X, aby ho následoval, když se rozběhl vstříc napůl dokončenému parnímu tanku, který stál na druhé straně továrny.

Andulka a sedm trpaslíků

10. února 2017 v 17:43 | Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch |  gay
Rozhodla jsem se v zájmu všech ponechat svůj wattpad v soukromí, ale tahle věc se mi prostě líbí (a hlavně se tím můžu ohánět, až mě zlý kapitalismus v příštích dnech obviní, že nepíšu na blog), takže, enjoy

- je to Andley -
- je to velmi gay -
- je to velmi divné a pravděpodobně zbytečně dlouhé -

(jestli se to nějak debilně naformátuje, nemůžu za to já, ale Word)